One more time
Proč já si to pořád dělám? Hehe. That's what she said. Pokaždý napíšu článek o tom, že se fakt k blogování dokopu, že všechno bude boží a pak si dáme cukrovou vatu. Napíšu tak 5 článků a pak to tak nějak zakopu pod postel jak obal od snikersky. Nic méně. Při posledním pokusu jsem se na této stránce, někdy v srpnu 2013, pokusila odpálit kariéru beauty guru. Nevim, co mě to napadlo. O makeupu jsem věděla kulový. To, že někdo vlastní dvacet rtěnek z drogerky z něho nedělá mejkap artistu. Nehledě na to, že jsem k tomu neměla a stále nemám dost finančních prostředků. Sice mi sem pár lidí hodilo komentářík, že jsem jim pomohla, a tak. Zahřálo mi to srdíčko, ale nestačilo to, abych se dokopala k napsání dalšího článku. Proč? Říkala jsem si, že to stejně nikdo číst nebude a byla jsem posedlá těma připitomnělýma statistikama. A abych řekla pravdu, beauty články šly na dračku. Bohužel to neni nic pro mě. Stejně mi to ve skrytu duše přijde jako neskutečná blbost. I když se koukám na ty holčini na YT co mi měsíčně doporučujou, čim bych se měla malovat a co bych si měla oblíknout. Moje undergroundová duše bjele nad barevně zvolenýma kombinacema. Ale beauty gurus byly jsou a budou takový to moje guilty pleasure a já dál budu nadávat nad holkama co žijou spořádanej život a pak si vemou svůj sup čupr anarchy choker necklace, aniž by věděli co to vlastně znamená.
Odbíhám od tématu.
Uvědomila jsem si, že taková nejsem a radši napíšu jednou za měsíc usoplenej ubohej člán plnej sarkasmu, než se pachtit s narcistickýma fotkama mýho super flawless make upu. Takže jestli tohle čteš, věř mi. Snažím se si nevyškubat vlasy, protože můj blog má nějakou návštěvu.
Chtěla jsem zkusit psát anglicky, protože jsem vysledovala ze svých statistik, že sem zabloudila velká část americké populace i se svýma macinthoshema. Pche. To určitě. Ájinu mám ráda, avšak poslední dobou se snažím naučit sama sebe, že nepotřebuju nikomu nic dokazovat a nejlepší způsob jak dělat věci, je dělat je po svým.
Během tý doby, co jsem nepsala, jsem se jednou za čas svěřila W s tím, že bych zase mohla psát na blog. Ta mi vždy odpověděla dvojtečkou následovanou pár déčkama, tak jsem se na to vyprdla. Ale dneska jsem věnovala celej den čtením tohohle chalana. A beru ho za svou novou múzu.
Rozhodla odstranit všechny články a pozměnit kabátek mému blogísku. V reálným životě by stál tak dvacku, Jsem si toho vědoma.
Budou to prostě sprostě story obtloustlý blondýny, která nemá tušení, co to obnáší doopravdy něco napsat. Něco čitelnýho.
Lepší dobu, jak se k blogování vrátit jsem si vybrat nemohla. Je neděle a v pátek se uzavírá pololetí. Já se utápím ve věcech do školy, který bych měla udělat, ale nechystám se k tomu, protože jsem líná jak domácí kočka (jo mohla jsem vymyslet něco lepšího, ale je dvanáct v noci a tohle píšu prakticky poslepu). Takže počítám s tím, že tohle je všehovšudy to poslední, co si ode mě někdo někdy přečte. Zatracenej René.
Můj notebook už chudák celej hučí, jak se připejká k mojí peřině, tak asi půjdu osvobodit jeho trápení.
Držím si palce.
